|
Nejnovější diskuze
Žádná diskuze
Nejdiskutovanější
Žádná diskuze
|
|
Zatím nejsou žádné články
|
· Hosté on-line: 1
· Členové on-line: 0
· Registrovaní členové: 76
· Nejnovější člen: DonaldSes
|
|
1.
Příchod
Právě jsem nastoupila do nově vystavené části psychiatrické léčebny, kde si daleko od civilizace. Prostor kde jsem měla byt vězněna nedobrovolně, byl nazván jako Sektor 21.
Bylo mi teprve sedmnáct let, a už jsem měla sedět jako blázen.
Když jsem přišla do hlavní haly, v doprovodu dvou bodyguardu, okamžitě mě zpozorovala vrchní sestra.
„Vítám tě, ty musíš být Melody.“ Řekla a šla ke mně.
Když už jsem konečně odtrhla oči od lidí za ochranným sklem. Zaměřila jsem se na sestru. Zrzavé vlasy měla sepnuté do jednoduchého ohonu a pár pih na nose. Byla staršího typu, a na sobě měla bílou uniformu.
Mlčky jsem stála a jen se rozhlížela, vlastně už to bylo půl roku, co jsem nahlas nic neřekla. Podívala jsem se na bodyguarda, který byl po mé levé straně, a znova mnou projela husí kůže. Byl o tři hlavy větší než já, a o dost silnější.
„Paní doktorka Swounová, na tebe už čeká,“ dodala s úsměvem a kývla na bodyguardy.
Když se ozval pískavý zvuk, sestřička zatlačila na dveře a ty se otevřeli. Hlasitě jsem polkla a podívala se za sebe. Když jsem se otočila zpět a rozešla se, všichni na mě hodili různé pohledy.
Procházeli jsme několika chodbami a zatáčkami. Byla jsem si na sto procent jistá, že bych se tu ztratila. Náhle jsme došli do chodby, kde na konci byli skleněné matné dveře. Když jsme k nim přišli sestřička zaklepala na dveře, které se hned otevřeli.
„Dále!“ Pronesl rázný ženský hlas.
První jsme do místnosti vešla já, a pak párek bodyguardů. V dřevěné pracovně, seděla blonďatá doktorka, v bílém plášti a milým úsměvem. Na prsní kapse jí vysela visačka.
„Sára Swounová,“ přečetla jsem si v duchu.
Všechno byli tak jasně bílé a já byla jako černá ovce. Doktorka mě lehkým gestem usadila na křeslo, naproti stolu.
„Děkuji pánové,“ zaměřila se ze vší vážností na bodyguardy, a poslala je pryč.
Když se zavřeli dveře, doktora se na mě podívala a usmála se.
„Tak Melody, jmenuji se Sára Swounová a budu tvá lékařka během tvého pobytu.“ Pokračovala.
Její úsměv byl falešný tak jako její hlas.
Ke všemu trpělivě čekala na jakékoliv mé slovo. Otočila jsem hlavu na stranu, a rozhlížela se. Mojí pozornost upoutala po chvilce mlčení, když otevřela složku, co měla na stole.
Podívala jsem se na ní a udiveně zírala. Na složce byla má tři roky stará fotografie.
Na fotografii jsem měla černé krátké mikádo s ofinou. Bylo to naprosto otřesné. Od té doby jsme si nechala narůst vlasy, až po lopatky s patkou. Která mi zakrývala pravou část oka. Jediné co se mě samotné líbilo byli mé stříbrné oči.
„Melody?“ Zeptala se mě opatrně.
Ucukla jsem sebou, a tím jsem dala najevo, že mě vytrhla ze zamyšlení.
„Nad čím jsi přemýšlela?“ Zajímala se.
Přišlo mi velice vtipné, jestli si myslela, že mě donutí mluvit. Ale její úšklebek mě děsil. Tak jako to všechno tady kolem.
Sára se postavila a obešla mě, opřela se o roh stolu a zkřížila ruce.
„Chlapci!“ Zavolala na bodyguardy kteří okamžitě přišli.
„Ukažte Melody pokoj!“ Dodala rázně, a opět si sedla za stůl.
Automaticky jsem se zvedla a bez odporu je pronásledovala. Když jsem opět procházela velkou halou opět se na mě všichni otočili. Jak já toužila být doma. I když slovo domov, už jsem dlouho neznala. Náhle jsem však v rohu u okna uviděla stát o něco staršího chlapce. Měl černé vlasy, které mu zasahovali do safírových očí. Vypadal smutně, a cosi na něm bylo jiné než na ostatních.
Po chvilce bloudění, jsme konečně došli na pokoj. Myslela jsem, že mě už nic nemůže překvapit. Spletla jsem se.
„Pamatuj si, že teď nejsi Melody Raisová, ale číslo 203.“ Zavrčel bodyguard.
Lehce jsem natočila hlavu a podívala se na něj. Připadalo mi to jako věznice. Když mě odvedli do pokoje, vyděšeně jsem do něj koukala.
Dvě železné postele a dva noční stolky, a vedle dveří malá skříň. Vše samozřejmě bylo v bílé barvě. Náhle jsem si všimla, dívky v rohu jak hledí z okna. Měla hnědé krátké vlasy, a na sobě měla pouhé bílé tepláky s vybledlým tričkem.
„203!“ Křikl kdosi za námi.
Otočila jsem se a zamnou, běžela mladá sestřička. V ruce držela jakou si deku, nějaké oblečení, boty a kus papíru. Když k nám doběhla, strčila mi do rukou věci a znovu ladně odkráčela.
Vstoupila jsem do pokoje, a dala si věci na postel u dveří. Dívka se otočila, byla o něco starší než já. Ale co mě překvapilo byl její zohavený obličej. Boty co jsem právě držela, mi spadli na zem a já zůstala tupě zírat. Bylo to ode mne hloupé a bezohledné. Jak se musela cítit, když se na ní každý určitě musel dívat s odporem.
Ona se kupodivu usmála a přišla ke mně.
„Jsem 202,“ Pozorovala mě.
„Willou,“ pošeptala tiše a zachichotala se.
Ve světle se jí zaleskli čokoládové oči. Dívala jsem se na ní, a jen mlčky ji stiskla ruku. Zdálo se, že pochopila, a tak si vzala jedno tričko z mé hromádky a podívala se.
„Vítej 203.“ Oddychla si a vrátila se k oknu.
Pečlivě jsem si naskládala, věci do skříně, a porozhlédla se po pokoji. Nakonec jsem si vzala papír, na něm byla mapa a časové limity s instrukcemi. Vyšla jsem na chodbu a pomocí papírku zamířila do společenské místnosti. Procházela jsem kolem několika ‚Bláznů ’ kteří mě docela děsili.
Uprostřed chodby byl jaký si holohlaví chlápek v bílém. Normálně bych si ho nevšimla, jako ostatních, ale když jsem kolem něj prošla, začal křičet a vrhl se na mě.
S překvapením jsem vyjekla a už ze mě trhal mou černou mikinu.
„Špína! Špína!“ Křičel.
Bránila jsem se rukama a snažila ho ze sebe sundat, ale byl moc těžký. Najednou ho ale kdosi chytl a odtáhl. Byl to ten tajemný kluk z haly.
„Špína! Špína!“ Opakoval znovu.
„Dost! Podívej, co tu mám!“ Křikl na blázna a podal mu mýdlo.
Ten si mýdlo okamžitě vzal, nenápadně si ho začal prohlížet a pak utekl. . Stále jsem seděla na zemi, a nemohla se vzpamatovat, z útoku.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se mě a napřáhl ruku, aby mi pomohl vstát.
Ani jsem si to neuvědomila, a ruku přijala. Když mě vytáhl nahoru, upravila jsem si mikinu a porozhlédla se.
„85 si nevšímej, má Mysofobie. To je strach ze špíny.“ Vysvětlil
„Jsem Aron, neboli 196. “ Dodal s úsměvem.
Na tváři se mi objevil lehký úšklebek. Stále jsem mu hleděla do safírových očí. Byli tak nádherné.
„Jasně, určitě to bude trik jak mě donutit mluvit.“ Zamyslela jsem se.
Bez jediného slova, jsem se ho obešla a znovu nabrala směr hala.
„Jednu noc! Když přežiju jednu noc! Přežiju vše!“ Přesvědčovala jsem se.
Po dlouhém bloudění jsem došla do haly, byla větší než poprvé. Nebo až teď jsem jí věnovala pozornost. Koukla jsem se na papír, a pak na hodiny.
Bylo 13:00 a to začínalo sezení. Nevěděla jsem přesně co sezení obnášelo, ale čím víc aktivit se zúčastním tím dříve by mě mohli pustit. Uprostřed haly byl kroužek ze židlí, které byli z půlky zaplněné. Posadila jsem se a jen tiše přihlížela.
Náhle do místnosti vešla doktorka Sára Swounová. Posadila se k nám a v ruce držela mě známou knížku. Upřela jsem na knížku pohled, a představila si,kdy naposledy jsem jí četla.
„Dnes, vám přečtu další část od Wiliama Shakespeare- Romeo a Julie.“ Spisovatele a název knihy zdůraznila, a přitom upřela pohled na mě.
„Znáš jí 203?“ Zeptala se překvapeně.
Všimla jsem si, že čísla si zapamatovala velice rychle. I když se mi nelíbilo, že tu s lidmi takhle zachází. A o to míň když jsme měla být jednou z nich. Odvrátila jsem od ní zrak a zadívala se na své ruce v klíně.
„Omlouvám se jdu pozdě.“ Řekl známí hlas.
Zvedla jsem hlavu a vedle mě stál Aron. Který byl otočený k doktorce.
„V pořádku 196, posaď se!“ Zabručela a otevřela knihu.
Aron se posadil vedle mě a chvilku na mě hleděl. To už jsem však měla sklopenou hlavu.
Jakmile doktorka začala číst vžila jsem se do Julie a se zavřenýma očima, jsem žila její příběh plné lásky, zoufalství a smrti. Nevnímala jsem, že jsem musela vypadat jako naprostý idiot. V tu chvíli jsem byla Julie, a toužila po Romeovi.
Poslední verš před Romeovou smrtí Aron z doktorkou řekli najednou a já musela otevřít oči a podívat se na Arona.
Vesele se usmál a já cítila, že začínám červenat. Okamžitě, jsem zamířila pohled na své ruce. Koutkem oka jsem si všimla, že po mě doktorka kouká.
Rozhodla jsem se, že pro dnešek by to mohlo stačit. Zvedla jsem se a rychlím krokem mířila k sobě na pokoj. Aniž bych si to uvědomila, že mířím úplně jiným směrem, než jsem přišla. Stále jsem šla rovně, až pak mi to bylo čím dál tím více podezřelejší. Na chodbě nebyl ani živáček a ke všemu to tu dost divně páchlo. Věděla jsem, že jdu špatně, ale zvědavost mě hnala dál. Na konci chodby byli dveře které bylo dost velké a s červeným nápisem.
„Vstup zakázán!“
Varovný nápis mě lákal čím dál více. Pomalinku jsem sahala na kliku, když v tom se ozval strašlivý dívčí křik. Zadržela jsem svůj výkřik a bleskově se otočila. A v tom jsem narazila do hrudníku nějakého doktora. Vytřeštila jsem oči a snažila se utéct.
On se na mě pouze podíval a chytl a kapuci. Nemohl být o moc starší než já. Mohlo mu být kolem dvaadvaceti. Měl tmavě blonďaté vlasy a zeleno modré oči.
„Co tu děláš?“ Vyzvídal.
Hlavu jsem otočila ke dveřím a pak znovu na něj.
„Hmm, ty musíš být ta nová. Uvidíme, jestli ti rozvážeme jazyk.“ Dodal a prohlídl si mě.
To už mě ale táhl zpět. Stále jsem pozorovala dveře za kterými se ozval výkřik. Když jsem se zastavili okamžitě jsem se na něj podívala. To už jsme byli v hale a ke mě už mířila doktorka s ochrankou.
„Sakra! A je po klidném dni!“ Zaklela jsem v duchu.
„203! Do mé kanceláře!“ Zavrčela doktorka.
Zakroutila jsem očima a zamířila s doktorkou do její kanceláře. Když jsme vešli do kanceláře. Sára okamžitě zasedla za stůl a zkřížila ruce na prsou.
„Posaď se!“ Zamumlala.
Jakmile jsem se posadila, doktorka opět vyndala můj spis a cosi na něj napsala. Vedle mě stála ochranka a vedle Sáry stál ten doktor. Naklonil se k ní a něco jí pošeptal, na její tváři se objevil zmatený vraz, který se okamžitě změnil ve veselý úšklebek.
„Co jsi tam dělala?“ Zklidnila hlas.
„Myslela jsem, že je chytřejší..“ Zakroutila jsem očima.
„Fajn, myslím že tady s doktorem vyjdeš lépe než semnou!“ Zavrčela a lehce naklonila hlavu na doktora.
Sklouzla jsem lehce po židli a podívala se na něj. Ten se vesele usmíval a přistoupil ke mně.
„Jsem Thomas.“ Dodal a pohladil mě po tváři.
Vypadal mile a tak jsem si to nechala líbit. Byl i vcelku pěkný. Byla jsem ráda, že mě má na starosti zrovna on.
Když se Thomas znovu otočil na Sáru, už měl zase normální výraz.
„Děkuji, vezmu si jí k sobě.“ Cosi na jeho hlase bylo zvláštní.
Za tu dobu co jsem mlčela, jsem dokonala, rozeznala různé tóny hlasů. Znělo mi to zvrhle, ale to jsem si asi nalhávala. Nevěřila jsem cizím lidem, ale to bylo vzhledem k mé minulosti docela pochopitelné. Sára se postavila a obešla stůl.
„Tak 203, teď patříš Thomasovi.“ Špitla a potřásla mi rukou.
Poté se znovu otočila ke stolu a podala Thomasovi mojí složku. Došla ke dveřím a otevřela je. Lehkým gestem hlavy nás poslala pryč.
Kráčeli jsme chodbou a Thomas mě stále pozoroval. Rukávy mikiny mi zakrývali celé ruce a já si nenápadně hrála s prsty. Byla jsem nervózní, a mě došlo, že on to ví.
„Jedno si ujasníme, jsem Thomas,“ prolomil ticho a jeho hlas se rozlehl po chodbě.
„A ty jsi?“ Dodal s úsměvem a otevřel složku.
„Hm Melody, krásné jméno.“
V tiché chodbě to vyzněla, jako by on byl ten blázen a ne já. Vždyť on si tu mluvil sám pro sebe, a ke všemu se smál svým vtipům. Když jsme konečně vešli do další haly, která mi vůbec nebyla povědomá, a ty lidi v ní také ne. Rozhlížela jsem se kolem. Podívala jsem se na Thomase a chtěla vysvětlení.
„To je sektor 21, můj sektor.“ Usmál se.
„Cože? Bylo to předem naplánovaný!“ Zanadávala jsem.
Přitom jsem svrásčila čelo, a udělala krok zpátky.
„Děje se něco Melody?“ Zeptal se překvapeně.
Zavrtěla jsem hlavou a snažila se dát najevo, že chci zpátky k doktorce Swounové.
„Pojď, promluvíme si o tom v mé kanceláři.“ Dodal pobaveně.
Probodla jsem ho pohledem, ale nezbylo mi nic jiného než jít za ním. Došli jsme do jeho pracovny a já zůstala udiveně zírat. Pracovna, pokud se tomu dalo tak říkat byla celá v hrůzné oranžové barvě. A ty fotografie, všude byli fotografie.
Většina mě nezajímala, ale dvě mě upoutaly. Na jedné byl nejspíše on s malou holčičkou, a vedle nich byl krásný vlčák. A druhá fotografie byla černobílá, byl na ní Thomas a nějaké dívky. Přesněji polonahé dívky.
„Co to sakra je?!“ Znepokojovalo mě to.
Thomas se usmál a vzal do ruky fotografii, na kterou jsem právě koukala.
„Stará dobrá vysoká škola!“ Zasmál se.
V tu chvíli jsem se uklidnila, přeci to nemohlo být tak dávno, kdy naposledy byl na vysoké škole. Položil jí opět na místo, kde jsem jí vzal a šel za stůl. Na něj hodil mojí složku a zpoza stolu vytáhl sametový pytlíček. Vyklidil stůl a vysypal obsah. Byli to písmenka které patřili k nějaké stolní hře. Něco jako Scrabble.
„Když nechceš mluvit, budeme si skládat slova.“
Už jsem jeho přihlouplého úsměvu měla dost, i když byl krásný.
„Co víš o té vraždě?“ Změnil výraz a začal mluvit rázně.
„Fájn, možná jsme prošla pár děcáky a nápravnými centry. Ale toho chlápka jsem nezabila! Možná jsem trochu vyhrožovala a možná se i u soudu psychicky složila, ale vraždit já? Pane bože vždyť se bojím krve a ke všemu nesnáším násilí!“ Protestovala jsem si.
No dobře trochu kecám, násilí mám ráda, ke všemu když můžu pořádně někomu rozbít hubu, ale v té vraždě vážně nejedu!“ Poupravila jsem se.
Zavrtěla jsem hlavou a založila ruce.
„Bude jednoduší, když budeš mluvit, pro nás oba.“
Cosi na něm bylo, a já si nemohla pomoc. Narovnala jsem se a sáhla po písmenkách. Zrovna jsem hledala správné písmenko, a nemohla ho najít. Ani jsem si neuvědomila, že Thomas stojí u mě a hladí mě po vlasech. Písmenka jsem odhodila a ucukla.
„Omlouvám se. Udělal jsem něco?“ Zeptal se nevině.
Změřila jsem si ho pohledem, a zvedla jedno obočí. Zvedla jsem se a šla ke dveřím, naštěstí pochopil a zavedl mě do mého pokoje. Díky bohu ten jediný zůstal. Skoro jsem do něj doběhla a sedla si na postel. Jak já byla ráda, že jsem na pokoji.
Když Thomas stál ještě mezi dveřmi všimla jsem si reakci Willou. Přitiskla se ještě více k rohu u okna a pozorovala ho.
„Ahoj, 202 rád tě opět vidí!“ Pronesl a ďábelsky se pousmál.
„D-dobrý den,“ vykoktala ze sebe nakonec.
Když Thomas konečně odešel Willou se uklidnila. Rychle přiběhla ke dveřím a ujistila se, že je opravdu pryč. Hlasitě si oddychla a sedla si na svou postel naproti mně.
„203, dávej si na něj pozor!“ Varovala mě.
Lehce jsem naklonila hlavu na stranu a zamhouřila pravé oko. Willou se lehce usmála a zavrtěla hlavou.
„Ty vážně nemluvíš, že?“ Pousmála se.
Zamyslela jsem se, jestli ještě vůbec dokážu mluvit. Poslední měsíce jsem svůj hlas slýchala jen v hlavě. Ale opravdu jsem nehodlala začít mluvit hned první den v blázinci.
Ani jsem si neuvědomila, že koukám na její zohavenou část obličeje.
„Asi tě zajímá, proč to mám že? Nebo proč tu jsem.“ Špitla.
Už jsem vnímala, podívala jsem se jí do očí a kývla.
„Měla jsem rodinu, manžela a holčičky. Dvě!“ Upřesnila.
„Jednoho dne manžel přišel domů, opilý jako vždy. Ale tentokrát sebou měl zbraň. Když ho holky viděli, začali brečet a to on nenáviděl. Běžel za nimi do pokojíku nahoru a zastřelil je. Jakmile jsem přišla ze zahrady a uslyšela výstřel..“ Odmlčela se a utřela si slzu.
„Rozeběhla jsem se nahoru, a uviděla manžela, jak stojí nad těly mých dvou holčiček. Vrhla jsem se na něj a praštila ho vázou, která byla na stolku. Zchodil mě ze schodů a poté mnou prohodil skleněnými dveřmi. Bohužel jsem dopadla na tvář.“ Pohladila si jizvu a oči jí zaplavily slzy.
„ Když upustil zbraň, aby mě mohl utopit v plném umyvadle… Skočila jsem po zbrani a střelila ho do nohy. Spadl na zem, a prosil. Vystřílela jsem celý zásobník. Bohužel, i když na zbrani byli i jeho otisky, usvědčili mě. No a tak jsem tu, už rok.“ Když skončila, povzdechla si a promnula si obličej.
Bylo mi jí líto, protože kdyby se mi stalo něco podobného udělala bych to samé. Sedla jsem si k ní a usmála se.
Willou zvedla hlavu a podívala se na hodiny nade dveřmi.
„No bude 17:00 čas večere.“
Nevěřícně jsem se podívala nahoru a opravdu, jako bych zaspala poslední čtyři hodiny. A ke všemu jsem neměla vůbec hlad.
„Musíš se převléknout jinak tě nepustí do jídelny.“
I když nerada poslechla jsem ji. Zalezla jsem si do malé koupelničky, kde nebyla ani sprcha, ale na převlečení mi to zatím stačilo. Vzala jsem si jen mikinu na zip a tepláky.
Zapnula jsem si mikinu, a navlékla si tepláky. Bílou barvu jsem nesnášela, ale nosit jsem jí musela, prý uklidňuje.
Vylezla jsem a přede mnou stála usměvavá Willou.
„Sluší ti to.“ Dodala a chytla mě za ruku.
Pomalinku jsme šli chodbou a já viděla zase 85. Zastavila jsem se a už nešla dál. Willou se na mě podivně podívala a pak na něho.
„Neboj se ho, jsi v bílém. Nic ti neudělá.“ Usmála se a táhla mě dál.
A měla pravdu ani si mě nevšiml. Když jsme došli do jídelny už bylo půl šesté večer.
„Sakra v tom blázinci ten čas letí rychle to mi nikdo neřekl..“ Zanadávala jsem.
Jakmile jsme v kročily do jídelny přepadl mě ohromný zápach. Musela jsem si přiložit ruku na ústa a zakrýt si i nos.
„Hm dnes je vepřové s fazolemi!“ Pronesla nadšeně a běžela si pro tác.
Nesnášela jsem vepřové a ke všemu s fazolemi. Dělalo se mi špatně.
„Dnes večeři asi vynechám!“ Při této myšlence můj žaludek nahlas protestoval.
Willou ke mně přiběhla a vrazila mi do ruky plný tác jídla. Bohužel většina toho bylo vepřové s fazolemi. Když jsme se posadili rozhlížela jsem se kolem sebe. Všude byla ochranka a příbory byli plastové. Zaměřila jsem se na tác a zpozorovala cosi v mističce. Co vypadalo jako pudink, a rozhodla jsem se to vyzkoušet. Vzala jsem si plnou lžičku a strčila jí do pusy.
Okamžitě jsem se začala dávit a sáhla po ubrousku. Vyplivla jsem vše, co jsem měla v puse.
„Poznámka nejíst nic, co vypadá jako pudink.“ Tác jsem odtáhla od sebe a rozhlížela se.
Nenápadně jsem nahlídla na Willou a do jejího tácu, a zůstala udiveně zírat. Měla skoro vše snědené. Znovu se mi zvedl žaludek a já se musela podívat jinam.
„Ahoj, Julie!“ Kdosi mě poplácal po zádech.
Když jsem se otočila, abych zjistila kdo to je. Už vedle mě seděl Aron s úsměvem od ucha k uchu. Willou se zakuckala a podívala se na Arona.
„Ahoj Arone.“ Dostala ze sebe nakonec Willou.
Aron se na ni podíval a poplácal jí po zádech.
„Díky, ona se jmenuje Julie?“ Zeptala se.
Kmitala jsem očima mezi ním a Willou a snažila se být neviditelná, nevnímala jsem je.. V tom jsem na konci jídelny zahlídla dívku. Zaostřila jsem na ní pohled. Dívka měla prázdné oční důlky a z nich vytékala krev, měla dlouhé hnědé vlasy, které jí zasahovali do obličeje. Ke všemu byla bledá jako stěna.. Napřáhla ruku a skřípavým hlasem mě prosila o pomoc. Jakmile byla hned naproti stolu spadla jsem ze židle a snažila se plazit dál od ní.
„Copak jí nikdo nevidíte?! Dostaňte jí ode mně!“
Aron s Willou na mě překvapeně hleděli a já jen ukazovala na místo, kde. Byla? Náhle byla pryč jakoby to byl jen přelud. Ochranka ke mně šla a pomohla mi na nohy.
„Hey! 203 jsi v pohodě?“ Zeptal se jeden z ochranky.
Vyděšeně jsem se na něj podívala a kývla hlavou. Znovu se mi zvedl žaludek, při vzpomínce na tu holku a ten zápach z jídelny také moc nepřispěl. Pozvracela jsem se a hlava se mi náhle zamotala a já sebou sekla.
„Melody! Melody!“ Kdosi na mě volal.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla jsem nejspíše na operačním sále, všude byli stolky s různými nástroji. A uprostřed místnosti byl operační stůl a na něm bylo cosi bílou plachtou přikrytého. Nad stolem byla operační lampa, která zářila. Na bílých dlaždičkách na zemi byla krev, která kapala ze stolu.
Pomalinku jsem přistoupila ke stolu a zjistila, že na stole leží tělo. Vzala jsem za bílou plachtu a strhla jí dolů. Na stole ležela bledá dívenka, bez očí. O něco mladší než já. Chtěla jsem si jí blíže prohlídnout a naklonila hlavu.
Dívka náhle otevřela víčka a temnota v nich mě pohltila. Chytla mě za zápěstí a pevně držela.
„P-pomoc!“ Vykřikla duchařským hlasem.
Vyjekla jsem a snažila se vymanit z jejího sevření. Z úst a očních důlků jí náhle lezli červy. Udělalo se mi špatně a snažila se dosáhnout na jeden ze stolů a vzít něco čím bych jí mohla ublížit, aby mě pustila.
Náhle jsem dosáhla na skalpel a ohnala se po ní. Ale to už na stole neležela a zápěstí jsem měla volné. Křečovitě jsem svírala skalpel a rozhlížela se. Na zemi se objevila šmouha, jakoby tam někdo něco táhl. Když jsem jela očima po stopě, v rohu opět stála dívka.
„Pomoc! Prosím neubližuj mi! Néé“ Prosila.
Z očí a úst jí tekla krev. Náhle začala křičet jako by jí někdo vraždil. Měla pronikavý hlas a já upustila skalpel, abych si zacpala uši. Když jsem měla zavřené oči, dívka stála u mě a chytla mě za vlasy.
„Mrcho! Já jsem tě prosila! Proč si je nechala, aby mi ublížily?!“ Křičela na mě.
Jenže už to nebyl hlas malé dívenky ale hlas démona. Vyděšeně jsem se na ní dívala a snažila se uklidnit.
„Je to jen sen!“ Přesvědčovala jsem se.
„Nechala jsi je, aby mi to udělaly!“ Křičel démon.
Náhle zavrzali dveře, zavřela jsem oči a čekala, že mě to zabije.
Otevřela jsem oči, a opět jsem byla ve svém pokoji. Byla jsem celá zpocená a z očí my tekli slzy.Uklidňovalo mě to, že to byl jen zlý sen, ale zároveň znepokojilo, že bylo kolem druhé ráno a já nemohla usnout. Potichu jsem vylezla z postele a šla do koupelničky. Rozsvítila jsem a podívala se do zrcadla. Vypadala jsem příšerně. Otočila jsem kohoutkem a rukama si udělala mističku, abych si mohla opláchnout obličej. Když jsem se ale naklonila, ztuhla jsem zděšením. Na zápěstí jsem měla modřinu, jako by mě někdo pevně chytil.
„Asi už mi vážně hrabe!“ Zavrtěla jsem hlavou a opláchla si obličej.
Když jsem se podívala do zrcadla zamnou, stála ta dívka.
„Pomoz mi!“ Zakřičela.
Škubla jsem sebou a podívala se za sebe, nikdo tam nebyl. Rychle jsem vyběhla z místnosti a práskla dveřmi. Do dveří začalo cosi vrážet a snažilo se je to otevřít. Držela jsem je co nejsilněji. Když vše utichlo, rozeběhla jsem se do postele a přehodila přes hlavu deku.
Cítila jsem, že je hned u mé postele a že sahá po dece. Vzala jsem polštář a skočila po ní. Když jsem po ní ale skočila, uhodila jsem polštářem Willou.
„To jsem já! Klid! Něco se ti zdálo.“ Uklidňovala mě Willou.
Rozhlédla jsem se po pokoji a snažila se uklidnit. Willou mi pomohla na nohy a pak do postele. Po chvilce jsem opět usnula.
|
 |
|
 |
|
Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.
|
|
|
Zatím nejsou žádné ankety.
|
|
